středa 30. listopadu 2011

Erasmus ve městě bez popelnic: 3. část aneb z Afriky na Blízký východ

 Nerad si stěžuju. Pokud se ale podíváte na tento odkaz (profil hotelu, v němž jsme strávili dvě zajímavé noci) a poté si přečtete následující text, rád bych věděl, jestli Vám také přijde, že obrázky na internetu příliš nekorespondují s mojí zkušeností. Kdybych byl býval obdařen větší prozíravostí, zřejmě by mě tato skutečnost nepřekvapila. Od více lidí už jsem slyšel, že to, co se na „západě“ stále ještě považuje za byt či pokoj, my, barbaři z východní Evropy, bychom označili spíše jako chlívek. Ne, že bychom spali na pochcané slámě, no ale…alespoň záchodové prkýnko pochcané skutečně bylo…

Většinově muslimská čvrť Schaerbeek (http://www.yanica.sk)
 Cesta do hotelu přes město trvala asi 20 minut, ale projeli jsme za tu dobu všechny kouty světa. Z Afriky popsané v minulé části, přes Evropu (centrum) až někam na Blízký východ. Právě posledně zmíněný region mi připomínal Schaerbeek, čtvrť, v níž se nacházelo naše ubytování. Ulice plné burek (na ženách) i burků (v pochybných stravovacích zařízeních). Náš „hotel“ zcela zapadal. Vrzající dveře návštěvníka přivedly do malé místnůstky s pultem z překližky, nad nímž visela kdysi možná poměrně reprezentativní cedulka s nápisem „reception“. Za pultem stál vysoký Arab s knírem á la Ned Fladers ze seriálu Simpsnovi. Stěnu za ním zdobila kromě mřížky na klíče zarámovaná fotografie muže v turbanu. Kolem postávalo několik dalších chlapíků podobného vzezření a vášnivě něco probírali. Recepční nás zapsal a vybavil klíčem a TV ovladačem (od jiné televize, než která se v našem pokoji nacházela). Na dotaz, zda v hotelu funguje wi-fi (jak je psáno v propozicích), odpověděl, že v našem patře ne, ale že můžu jít s počítačem na recepci. Zajímavá nabídka…
Vystoupali jsme po velice úzkém schodišti, které nepříjemně lepilo, do čtvrtého patra. S úlevou jsem zjistil, že se tam opravdu nachází pokoj (s postelí, sprchou a – jistě pochopíte jakousi počáteční xenofobní nedůvěru - zamykatelnými dveřmi). Méně příjemné již bylo zjištění, že lepící podlaha není pouze výsadou chodby, dveře na toaletu nejdou zavřít, záchodové prkýnko je ve zmíněném stavu a podobně. Vlastně to nebylo tak hrozný, přesto první dojmy z hotelu vedly k vytvoření jistých předsudků ohledně hygieny, díky nimž jsem každou ze 4 přikrývek pokrývajících malou manželskou postel odhrnoval s krajní opatrností, doufaje, že pod ní nenajdu nic nežádoucího.

Hotel La Potiniere
Po troše nezbytné hygieny jsem se vydal s počítačem lovit na chodbu wi-fi signál. Úspěšný jsem byl opravdu až o dvě patra níž, kde jsem také zůstal, jelikož prostředí hotelového foyer mi až tak neimponovalo. Našel jsem na chodbě jakýsi stoleček, k němuž jsem si klekl a začal do notebooku zapichovat změť drátů nutných k uskutečnění hovoru přes Skype. Do dvou minut se ovšem otevřely dveře vedle kterých jsem „nainstaloval“ svou mobilní komunikační stanici a nějaký další kolega arabského původu se začal zajímat, cože to tam provádím. Když jsem mu vysvětlil, že chci telefonovat, pozval mě do svého pokoje, abych prý nebyl v nepohodlí na chodbě. Velmi jsem ocenil jeho dobrosrdečnost, avšak i díky jeho nesrozumitelné angličtině jsem se rozhodl lákavé nabídky nevyužít. Nebylo jednoduché přimět ho akceptovat mou ostýchavost, ale když už jsem se začal tvářit naštvaně, vzdal to a stáhl se do svého pokoje. Za další dvě minuty byl zpět, tentokrát ze židlí. Mé pocity oscilovaly někde mezi dojatostí z jeho péče a popuzeností z nemožnosti si v klidu zatelefonovat. Židli jsem ale přijal, načež se přičinlivý spolubydlící konečně nadobro odebral do svého pokoje.
V převratné rychlosti jsem na svou dražší polovičku a následně na rodinu vychrlil všechny dosavadní zážitky. Chtěl jsem říct všechno a hned. Kromě stesku ale všechno vycházelo z jediného dojmu. Kdo by čekal, že tohle člověka čeká v „hlavním městě Evropy“?

pondělí 14. listopadu 2011

Erasmus ve městě bez popelnic: 2. část aneb Afrika v Bruselu


Nedá se říct, že by tisíc sto kilometrů po dálnici, které jsem popisoval v minulém díle, bylo nudných, jak by se asi očekávalo. V souladu s tímto netradičním jevem, který člověka na D1 zřejmě nepotká, probíhalo i první setkání s novým bydlištěm. Vyjeli jsme z ušmudlaného tunýlku a ocitli se prakticky v centru Bruselu. První, co člověku napovědělo, že přeci jen nedojel do Prahy, byla pestrobarevná (a to doslovně) směska lidí v ještě pestrobarevnějších oblečcích. Později jsem pochopil, že pestrobarevnost nebo spíše různorodost je základní charakteristikou celého města a že je tedy ukvapené hodnotit styl města po měsíci a půl, natož po jedné minutě.