Nerad si stěžuju. Pokud se ale podíváte na tento odkaz (profil
hotelu, v němž jsme strávili dvě zajímavé noci) a poté si přečtete
následující text, rád bych věděl, jestli Vám také přijde, že obrázky na internetu
příliš nekorespondují s mojí zkušeností. Kdybych byl býval obdařen větší
prozíravostí, zřejmě by mě tato skutečnost nepřekvapila. Od více lidí už jsem
slyšel, že to, co se na „západě“ stále ještě považuje za byt či pokoj, my,
barbaři z východní Evropy, bychom označili spíše jako chlívek. Ne, že
bychom spali na pochcané slámě, no ale…alespoň záchodové prkýnko pochcané
skutečně bylo…
 |
| Většinově muslimská čvrť Schaerbeek (http://www.yanica.sk) |
Cesta do hotelu přes město trvala asi 20 minut, ale projeli jsme za tu
dobu všechny kouty světa. Z Afriky popsané v minulé části, přes
Evropu (centrum) až někam na Blízký východ. Právě posledně zmíněný region mi
připomínal Schaerbeek, čtvrť, v níž se nacházelo naše ubytování. Ulice
plné burek (na ženách) i burků (v pochybných stravovacích zařízeních). Náš „hotel“
zcela zapadal. Vrzající dveře návštěvníka přivedly do malé místnůstky
s pultem z překližky, nad nímž visela kdysi možná poměrně
reprezentativní cedulka s nápisem „reception“. Za pultem stál vysoký Arab
s knírem á la Ned Fladers ze seriálu Simpsnovi. Stěnu za ním zdobila kromě
mřížky na klíče zarámovaná fotografie muže v turbanu. Kolem postávalo
několik dalších chlapíků podobného vzezření a vášnivě něco probírali. Recepční
nás zapsal a vybavil klíčem a TV ovladačem (od jiné televize, než která se v našem
pokoji nacházela). Na dotaz, zda v hotelu funguje wi-fi (jak je psáno v propozicích),
odpověděl, že v našem patře ne, ale že můžu jít s počítačem na
recepci. Zajímavá nabídka…
Vystoupali jsme po velice úzkém schodišti, které nepříjemně lepilo, do
čtvrtého patra. S úlevou jsem zjistil, že se tam opravdu nachází pokoj (s
postelí, sprchou a – jistě pochopíte jakousi počáteční xenofobní nedůvěru -
zamykatelnými dveřmi). Méně příjemné již bylo zjištění, že lepící podlaha není
pouze výsadou chodby, dveře na toaletu nejdou zavřít, záchodové prkýnko je ve
zmíněném stavu a podobně. Vlastně to nebylo tak hrozný, přesto první dojmy
z hotelu vedly k vytvoření jistých předsudků ohledně hygieny, díky
nimž jsem každou ze 4 přikrývek pokrývajících malou manželskou postel odhrnoval
s krajní opatrností, doufaje, že pod ní nenajdu nic nežádoucího.
 |
| Hotel La Potiniere |
Po troše nezbytné hygieny jsem se vydal s počítačem lovit na chodbu
wi-fi signál. Úspěšný jsem byl opravdu až o dvě patra níž, kde jsem také
zůstal, jelikož prostředí hotelového foyer mi až tak neimponovalo. Našel jsem
na chodbě jakýsi stoleček, k němuž jsem si klekl a začal do notebooku
zapichovat změť drátů nutných k uskutečnění hovoru přes Skype. Do dvou
minut se ovšem otevřely dveře vedle kterých jsem „nainstaloval“ svou mobilní komunikační
stanici a nějaký další kolega arabského původu se začal zajímat, cože to tam
provádím. Když jsem mu vysvětlil, že chci telefonovat, pozval mě do svého
pokoje, abych prý nebyl v nepohodlí na chodbě. Velmi jsem ocenil jeho
dobrosrdečnost, avšak i díky jeho nesrozumitelné angličtině jsem se rozhodl
lákavé nabídky nevyužít. Nebylo jednoduché přimět ho akceptovat mou
ostýchavost, ale když už jsem se začal tvářit naštvaně, vzdal to a stáhl se do
svého pokoje. Za další dvě minuty byl zpět, tentokrát ze židlí. Mé pocity
oscilovaly někde mezi dojatostí z jeho péče a popuzeností
z nemožnosti si v klidu zatelefonovat. Židli jsem ale přijal, načež
se přičinlivý spolubydlící konečně nadobro odebral do svého pokoje.
V převratné rychlosti jsem na svou dražší polovičku a následně na
rodinu vychrlil všechny dosavadní zážitky. Chtěl jsem říct všechno a hned.
Kromě stesku ale všechno vycházelo z jediného dojmu. Kdo by čekal, že
tohle člověka čeká v „hlavním městě Evropy“?
