Erasmus ve městě bez popelnic: 1. část aneb cesta ze středu Evropy do srdce Evropy

Toto je první díl netradičního „pobytopisu“, který jsem se já, malý český student velký vzrůstem, rozhodl vytvořit při své cestě do Belgie, velké země malé vzrůstem. Nepředám Vám jeho prostřednictvím znalosti názvů místních kulinářských specialit (na které nemám), historie klášterů (která mě nezajímá) ani vám neřeknu, jak je to s možnosti parkování v centru měst (která je mizerná jako všude jinde). Nabídnu ale rozmanitou směsku bystrých či méně bystrých postřehů, osobních dobrodružství a pikantních detailů z rozporuplného místa, na němž jsem pochopil jednu věc. Abyste nějakou zemi poznali, musíte v ní platit nájem a vynášet odpadky…




Nerad bych se vracel ke stavu, ve kterém se nachází poměrně introvertní jedinec rodinného založení, když má zítra či pozítří na půl roku opustit všechno a především všechny, co a které má rád. Nebyly to nejmilejší dny mého života, díky nim jsem ale hmatatelněji pocítil, kolik toho pro mě to všechno a ti všichni doma znamenají.
 

Jakožto člověk, který je dobrý ve vytváření plánů, ale příšerný v jejich plnění jsem si dva týdny předem začal připravovat dlouhé seznamy věcí, které s sebou potřebuju vzít, abych materiálně příliš nestrádal a abych vše nesháněl a nebalil na poslední chvíli. Navzdory vší snaze se však večer před odjezdem nacházel v mém pokoji místo vzorného pořádku a dvou zavřených kufrů neskutečný chaos a prázdné či poloprázdné tašky. A bylo jich opravdu hodně, jelikož díky péči mých rodičů jsem nemusel mačkat vše potřebné do patnáctikilového kufříku splňujícího letištní limity. Mohl jsem si vzít tolik, kolik uvezlo naše auto. A to jsem taky udělal. 

Hned ze začátku cesty jsem byl konfrontován se zajímavým návodem, jak v případě nouze přenocovat v autě. Dále pak s informací, že naše auto má najeto 90 000 kilometrů, přičemž po 100 000 kilometrech výrobce doporučuje důkladnou kontrolu vozidla, neboť mohou začít odcházet různé důležité komponenty.  No, ještěže nás čeká „pouhých“ 1170 kilometrů, říkal jsem si, protože spát v autě na dálničním odpočívadle s hlavou zanořenou do zavazadlového prostoru a nohama na sklopených zadních sedačkách mi nebylo moc po chuti.

Během cesty přes Německo jsem došel k několika více či méně zajímavým sociologickým, psychologickým a jiným sociálně-vědným poznatkům. Například, že 50 centový poplatek za použití WC na čerpacích stanicích má kladný vliv na čistotu těchto zařízení, ovšem velmi záporný vliv na čistotu okolí odpočívadel. Přesněji řečeno, je tam nasráno jak v konírně. Dále mě opět udivila vynalézavost sprejerů, kteří jsou schopni kromě střech továren tvořit i na horním trámu mýtných bran tyčících se nad tříproudovou dálnicí, kde neustává provoz ani ve tři ráno. Přesněji řečeno, jsou to debilové, ale šikovní debilové.

Také jsme se přesvědčili na vlastní nádrž (jedna plná opravdu nestačila), že Německo je opravdu velká země. Možná proto jsem během jedněch tří minut stihl z okénka zahlédnout objektivně druhou nejvyšší budovu Evropy a subjektivně úplně největší (nejrozlehlejší) budovu Evropy. Ani to letiště nemají ve Franfurtu zrovna nejmenší…

Panorama franfurtského manhattenu. Vpravo sídlo Commerzbank, které je s výškou 300 metrů (včetně antén) druhou nejvyšší budova Evropy.

Na jednom z těch zesraných odpočívadel jsem zcela vyprázdnil kufr auta, abych se ujistil, že v malém kufříku v mém velkém kufru naspod kufru auta se opravdu nachází adaptér k notebooku. Následně jsem již byl o poznání klidnější a méně skeptičtější. Díky zmíněnému adaptéru, samotnému počítači a internetovému připojení by mně totiž měla fungovat jedna z nejcennějších věcí, které jsem měl s sebou: Skype.

Poté, co jsme omylem projeli Nizozemím, jsem málem ani nepostřehl, že jsme v Belgii. (Taťka, který se soustředil na dopravní zácpu, to vůbec nepostřehl.)  Zapomněl jsem, že v jádru Evropské unie je symbolem státních hranic už jen ušmudlaná modrá cedulka s dvanácti hvězdičkami a nápisem België/Belgique. Kromě toho, že je severní část Belgie placatá jak okres Třeboň, usoudil jsem, že má domovina byla obdařena rozmanitějším a zajímavějším krajinným reliéfem a že jsem tedy (momentálně) hrdý na to, že jsem Čech. Co mě dále utvrzovalo v nostalgii ohledně vzdálenosti od domova byly domky na belgickém venkově. Ty jsou téměř všechny bez omítky, jen z červených cihel (tak jak si, alespoň já, představuju anglický venkov). Nevypadaly vůbec zle, ale být trochu senilní a bydlet tam, snad ani nepoznám, kterej je můj.

Rozdvojení, roztrojení, rozčtvrcení a nakonec i „rozpětění“ dálnice nám po hodinové jízdě napovědělo, že se blíží poslední kilometry útrpné poutě. Na každé dálniční rozdvojce vedla alespoň jedna z nich k „European Institutions“. Čekal jsem, až kolem nás profrčí nějaká ta limuzína obklopená houkajícími policejními hlídkami, ale žádné nabubřelé globalistické divadlo se nekonalo. Pouze jsme vjeli do tunelu, který se díky opuštěnému výkopu postupně zúžil na tunýlek, kterým by nákladní auto rozhodně neprojelo a který, jak jsem později zjistil, byl pouze předzvěstí šíře všech druhů belgických komunikací, především pak schodů a oken.

A protože už teď je to tak dlouhé, že to nikdo normální nebude číst, svůj triumfální příjezd popíšu příště.

À bientôt!