Erasmus ve městě bez popelnic: 2. část aneb Afrika v Bruselu

Nedá se říct, že by tisíc sto kilometrů po dálnici, které jsem popisoval v minulém díle, bylo nudných, jak by se asi očekávalo. V souladu s tímto netradičním jevem, který člověka na D1 zřejmě nepotká, probíhalo i první setkání s novým bydlištěm. Vyjeli jsme z ušmudlaného tunýlku a ocitli se prakticky v centru Bruselu. První, co člověku napovědělo, že přeci jen nedojel do Prahy, byla pestrobarevná (a to doslovně) směska lidí v ještě pestrobarevnějších oblečcích. Později jsem pochopil, že pestrobarevnost nebo spíše různorodost je základní charakteristikou celého města a že je tedy ukvapené hodnotit styl města po měsíci a půl, natož po jedné minutě.

 První dojem opravdu závisí na tom, z jaké strany do města přijedete nebo dokonce i na tom, z jakého vchodu nádražní budovy vylezete.  Já jsem měl to iluzorní štěstí, že jsme se vynořili ve čtvrti evropských institucí. Uvězněn v dopravní zácpě italského ražení jsem měl dost času prohlédnout si Berlaymont, hlavní sídlo Evropské komise. Speciálně na něj jsem byl zvědavej, jelikož kdykoliv ve zprávách je něco o Evropské unii a není co dát na obraz, objeví se sekvence s vlajkami vlajícími před tímto výplodem moderní architektury. Realita však zaostává za monumentálním vzezřením z dobře natočeného televizního spotu. Prozaická skutečnost odhaluje zajímavě tvarovanou, avšak jinak zcela normální administrativní budovu, před niž je rozkopaný chodník a stánek s uzeninami. Mezi stojícími auty na ulici se potácí individuum arabského původu, které zjevně jede na lepidle či něčem horším, a strká do otevřených okýnek kelímek. Ani už se neobtěžuje nasadit prosebný výraz. Řidiči urychleně vytahují okýnka. Dopravní zácpa se nehýbe, protože kruhový objezd blokují dva autobusy, jejichž šoféři mají stažená okýnka a na dálku si povídají. Blokují celkem tři ze čtyř vjezdů. Ostatní řidiči troubí. Když už hlasitost klaksonů dosáhne míry, která znemožňuje autobusákům vzájemně se dorozumět, odjíždí a doprava se dává do chodu. Po chodnících kolem prochází množství nablýskaných kravaťáků i černošek s afrem a velkými zářivými sluchátky ladícími s barvou tenisek La Coste. 

Toto je srdce EU (kruhový objezd Schuman) v době nějakých antiglobalistických projevů v říjnu 2009. Vpravo budova Evropské rady (tam Merkelová se Sarkozym vymýšlejí, kolik se dá Řecku) a vlevo budova Evropské komise (tam nevím, co se přesně dělá, ale určitě je toho hodně vzhledem k tomu, jak dlouho do noci se tam svítí). Když jsme zde projížděli, naštěstí nehořelo. Ale zácpa byla obdobná.

Vzhledem k nahuštěné spleti bruselských silnic a silniček (většinou jednosměrného provozu) nás GPS navigace spíše mátla, než vedla. Přesto jsme šťastnou náhodou v obstojném čase dorazili k cíli. Alespoň navigace ohlásila, že jsme „dojeli na místo určení“. Zaparkovali jsme (ano, vážně jsme ukořistili parkovací místo) na příjemném náměstíčku obklopeném apartními kavárnami. To příliš nekorespondovalo s popisem, který jsem dostal od svého předchůdce v ubytování. Zklamání se opravdu dostavilo vzápětí, jakmile jsem spatřil naleštěnou cedulku s názvem ulic. S pomocí místního kavárníka jsme se však naštěstí dopracovali k zjištění, že kýžená adresa je prakticky za rohem. Opravdu. Za rohem se změnil svět. Z úhledného místa odpočinku bohémské smetánky na doupě ilegálních přistěhovalců a dealerů drog. Ulice s pěší nebo spíše barovou zónou byla zastavěná zahrádkami, okolo stolečků Snoop Dog, Bob Marley i BB King a (občas do rytmu reggae) poblikávaly neonové nápisy. 

Idilická čtvrť St. Boniface, kterou jsem prvně mylně považoval za svoje nové působiště.

Neměl jsem dost času nasát atmosféru. Spíš jsem si hlídal peněženku a rychle to prolítl k číslu 15. I tento dům oplýval barovým vzezřením, přesto se nakonec ukázalo, že jde o „student kot“ (vytvořený z původního baru samozřejmě).

A toto je moje ulice, ovšem ve dne. Večer je to jiný kalibr.

Vnitřní prostory na první pohled připomínaly jakousi harmonickou souhru dvou zmíněných „institucí“. Přítmím prosvítala zelená zářivka, kolem kuchyňského koutu se vinul bar s imitací rákosové stříšky a na ošuntělých křesílkách se povalovali studenti s plechovkami piv v ruce. První kontakty byly spíše zmatené, nicméně jsem se stihl dozvědět, že sympatický zrzavý prcek Laurens hraje na kytaru a že majitelka je taktéž sympatická (asi) čtyřicetiletá paní (taktéž s plechovkou piva), která se tváří jakože placení nájemného je to poslední, co ji zajímá. 

Můj malý pokojíček je opravdu malý, jak jsem zjistil. Nicméně velmi útulný. Navíc, o co je menší, o to je vyšší, takže člověk má jakžtakž pocit prostoru, dokud nezačne zakopávat o své tašky, případně i sám o sebe. Je to zvláštní nakládání s místem. Zřejmě důsledek drahých pozemků. Zaskládali jsem pokoj kufry a nadutými igelitkami, podali hlášení do ČR a vyrazili znovu na cestu. Tentokráte do jakéhosi hotelu na opačné straně Bruselu. Dva bychom se totiž v mém novém sídle nevyspali a ani taťka, otrlý „kempař“ neplánoval spát v autě. Jak jsme ale zjistili později, kvalitativně by spaní v autě vyšlo zřejmě podobně jako noc v hotelu La Potiniere. Ale o tom až příště.