O smyslu života

Nedávno jsem četl článek v Magazínu MF na téma smyslu života. Na první pohled abstraktní téma. Příliš filozofické, vzdálené, vlastně možná nepotřebné. Troufl bych si však tvrdit, že opak je pravdou. Pokud člověk neví, proč, kvůli čemu a komu žije, nemá život směr ani cíl. Žije ode dne ke dni a stále čeká, až začne ten opravdový život. Ale ono pořád nic. Na smrtelné posteli si pak může uvědomit, že zapomněl dát svému životu smysl a cíl. Jediný cíl je pak zemřít. 

Jenže, najít smysl života není tak lehké jak by se jednomu chtělo doufat. A čím víc nad tím člověk bádá, tím těžší se mu to jeví. I proto jsem uvítal onen článek v Magazínu; jakožto nadějný střípek do mozaiky. Text sestával z krátkých odstavečků, v nichž známé osobnosti popisovaly svůj smysl života. Ačkoliv jsou mi mnohdy rozhovory v Magazínu inspirativním zdrojem životní moudrosti, tohle pro mě bylo ze slabšího soudku. Asi nejčastěji se z odpovědí dotazovaných dalo vyčíst, že smysl života je mít děti a vychovat je. Když se nad tím člověk zamyslí: pokud by oním smyslem bylo jenom dávat život dalším, znamenalo by to, že žijeme proto, aby žila další generace. A ta by žila pouze proto, aby žila přespříští generace. Existence pro existenci? Možná, že v tom význam někdo vidí, mně to ale k pocitu smysluplného života nestačí.

Další lidé mluví o různých činnostech či úkolech v souvislosti se smyslem života. Ať je to fotbal či hledání chyb v teorii relativity, obecně tyto aktivity vedou k uspokojení sebe a ostatních lidí. Neohrabaně bych to zabalil do toho, co označuju za svůj smysl života: být šťastný, pomoci k tomu druhým a zanechat po sobě o trochu lepší svět. 

S touto formulkou už několik let hrdě filozofuju, ale postupem času i ona začíná procházet jistou krizí. Přece jen, i přes smysluplné činnosti, pro většinu lidí sestává život z neustálého snažení se, pídění za něčím a přemáhání se a jednou za čas přijde nějaká ta odměna. A konec je stejně předem jasný. Nikdo z nás si s sebou ze světa neodnese nic z toho, co jsme si tu vydřeli.

Zní to trochu depresivně. To si asi řekli také všemožní hédonici od Keitha Richardse až po mého spolubydlícího Barta. Ti se rozhodli, že když veškeré naše úsilí přijde nakonec vniveč, budou si život prostě jen užívat. Keith Richards si to mohl díky velké péči lékařů dovolit. Problémem ale je, že nebýt kytaristou Rolling Stones, byl by z něj zřejmě squatter, který nemá ani na nové jehly. Spolubydlící Bart, se svým hulením ve výduti u chodníku, není tak těžký kalibr. Zatím je šťastný, ale jak se mu zhoršuje paměť a polovinu svého kapesného utratí za cigarety, dochází mu, že taky bude muset brzo vystřízlivět. 

 „Světské radosti“ jsou určitě fajn, ale dlouhodobě nemůžeme být šťastní jenom díky nim. Večerní pivo či kvalitní sex rozhodně dělají život životem, ale když máme práci, kterou nesnášíme, je to jen malé pofoukání velkého bebina.

Kde končí naše přizemní radosti, začíná nějaké to duchovno. Myslím, že nástrahy hédonického života zapříčinily, že většina duchovních směrů nachází těžiště smyslu života mimo pozemský život. Jestli se nepletu, pro křesťany je smysl života poznat Boha. Pro hinduisty vyváznout z koloběhu reinkarnací a dosáhnout věčného klidu v nirváně. Vyznavači islámu také mají svůj nadpozemský ráj, který čeká na každého dobrého muslima po smrti, a judaisté stále čekají na mesiáše, který změní tento ošklivý svět a spasí je.

Stejně jako v případě lidí, kteří vidí smysl života v plození a výchově dalších generací, dostáváme se skrz náboženství do stavu, kdy hlavní cíl člověka leží mimo jeho život. A zvláště individuality našeho ateistického národa zřejmě neuspokojí doufat, že po životě bude něco lepšího. Mohlo by se totiž snadno stát, že by nic nebylo a člověk by ten život s prominutím prosral. Škoda, ne?

Jestli teď čekáte rozuzlení, asi Vás zklamu. Matně se mi však v hlavě mlží myšlenky o tom, že poznat Boha znamená hledat ho v pozemském světě. Ve voňavém vzduchu po dešti a v lásce dvou lidí. Že skutečně smysluplné činnosti (nikoli společensky zbytečná zaměstnání jako operátor call centra) přinášejí potěšení. A že pokud člověk nalezne rovnováhu mezi tělesným, duševním a duchovním životem, mezi budováním budoucnosti a prožíváním přítomnosti, mezi zemí a nebem, jakoby se ten smysl sám od sebe vynořil. Pomalu a nenápadně a aniž bychom jej dovedli přesně pojmenovat. 

Erasmus ve městě bez popelnic: 6. část aneb Africké jaro

 Pokračování seriálu o zážitcích a postřezích z půlroku stráveném v africké čtvrti v Bruselu.

Zakoupení drahé permanentky do posilovny (v mém případě do bazénu) bohužel ne vždy předchází usilovnému plnění cvičebního plánu pod záštitou hesla: když už jsem do toho vrazil tolik peněz, tak ať to k něčemu vede. Někdy brání lenost, někdy nemoc (zvláště když pořídíte časovou permanentku) a někdy dav Afričanů zapalující auta a házející dlažební kostky.

Mně postihly během půl roku v Belgii všechny tři typy výmluv. První dvě však možná sami důvěrně znáte, a tak se rovnou přesunu ke třetímu, méně tradičnímu zdůvodnění, proč neplnit cvičební rozvrh.

Jednoho hlučného večera (jiné ve čtvrti Matongé ani nejsou) jsem se odhodlal využít svou club card do školního bazénu. Ovšem jen co jsem otevřel dveře domu, ovanul mě pepřový odér, ofoukl pouliční prach a před očima se mi přehnal kordon obrněných policistů zatlačujících hordu zjevně velmi nespokojených Afričanů. Kolem prosvištělo několik dlažebních kostek. Zabouchl jsem dveře a sledoval dění na ulici skrz výlohu bývalého baru.

Není příliš nadsazené tvrdit, že v téhle čtvrti mě to nepřekvapilo. Spíš jsem si jen posteskl v souvislosti s pracně vytvořeným odhodláním jít plavat, které nyní přišlo v niveč. Chvíli jsem ještě váhal, ale když se znesvářený chumel obrněnců a demonstrantů přehnal ulicí znovu, usoudil jsem, že v zájmu vlastní bezpečnosti nebudu narušovat jejich operační prostor. 

Vzápětí přiběhl jeden z mých belgických spolubydlících, a hrdě mi na své zrcadlovce ukazoval záběry převráceného auta ve vedlejší ulici. Z okýnek se ještě doutnalo. Výlohou našeho domu teď bylo vidět, jak hlavní ulicí projíždějí mohutné policejní transportéry. Z nich se hrnuly další ozbrojenci a chystaly se na skupinku černochů, kteří převraceli předzahrádky nesčetných barů v naší ulici.

Nad čtvrtí kroužil vrtulník a z hlavní ulice se ozývalo skandování. Od dalších mých spolubydlících se mi dostalo kýženého vysvětlení. V Matongé bydlí převážně lidé původem z Konga a Rwandy, bývalých belgických kolonií. V Kongu zrovna probíhaly volby prezidenta a do parlamentu a vše nasvědčovalo tomu, že jsou zmanipulované a prezidentský úřad znovu ovládne autoritativní prezident Josef Kabila. Ten měl značnou podporu jisté části obyvatel, ale Konžané v Bruselu mezi ně rozhodně nepatřily. Svůj nesouhlas s průběhem hlasování dávali najevo povolenými manifestacemi, které se zvrhly v násilnosti.

Nepokoje pokračovaly i další dny. V belgických zprávách se objevila videa z Porte De Namur – blízkého náměstí, kde policie rozháněla vodními děly a slzným plynem ty z demonstrantů, kteří se uchýlili k násilí. Byly to spíše menší skupinky, ale způsobily pořádný „rozruch“. Shořelá auta, rozbité výlohy, převrácené předzahrádky. Zajímavé bylo, že poslední zmiňovaný typ devastace postihl pouze některé restaurace. Jiné zůstaly nedotčeny. Později jsem se dozvěděl, že zničené podniky měly rwandské majitele. Soužití přistěhovalců z Konga a Rwandy tu za normálních okolností působí klidně. Avšak ve vyostřené situaci se zřejmě vkradl dozvuk napětí a nestability ve vztahu obou zemí z doby genocidy ve Rwandě a dvou konžských válek. 

Tyto tragické události spolu výrazně souvisejí a prolínají se ve složitých vztazích mnoha etnik v postiženém regionu. Jen druhá konžská válka (1998 – 2004), do níž se přímo zapojilo 9 států a 25 ozbrojených skupin, si vyžádala 3,8 milionu životů. Dodnes konflikt zcela neutichl a zvláště na východě Konga denně umírají stovky lidí. Každý rok je také v oblasti (nejen) ze snahy ponížit nepřátelský kmen znásilněno na 400 tisíc žen. Režisérka Lisa F. Jacksonová, která se od doby, kdy jako mladá byla sama znásilněna, věnuje boji proti tomuto typu zločinu, natočila o situaci v Kongu hrozivý, avšak strhující dokument „Kongo: hluboké ticho“ 

Afričany v Bruselu možná temná stránka minulosti jejich domoviny minula. Nebo ji zatlačili hluboko do sebe a skrývají ji za nekonečné paření a veselení se. Některé stopy ale jsou znatelné i pro „outsidera“. Leona, paní domovní, mi pověděla o osudu chlápka, kterého vídávám každý den venku, zásadně s pivem a cigárem. Když nepopíjí před nějakým z místních barů, spí ve veřejné prádelně na sedačkách. Člověku přijde jako tupec, který jen chlastá místo toho, aby dělal něco smysluplného. A asi jím opravdu je, ale co by byl kdokoli z nás, kdyby nám před očima zastřelili vlastní rodiče jako jemu. Myslím, že po takové události se lidé vydávají jen dvěma směry. Buď v sobě po dlouhém utrpení naleznou sílu, s pomocí níž se vyrovnají s osudem a naučí se přenášet přes strasti a vidí na životě to hezké. Mnoho obdivovaných osobností, od Oprah Winfrey až po Arnošta Lustiga, prožilo věci, které většinu lidí potkají jen v nočních můrách, a přesto se zdají silní, plní energie a úspěšní. Druhou, hořkou variantou je totální úpadek. Z člověka zasaženého tragédií se lehce stane troska. Ale těžko mu vyčítat, že byl málo silný…

I tohle tedy zřejmě stojí v pozadí nepokojů v malé bruselské čtvrti. V těch, kteří to zažili, to jistě je. Přesto po většinu času zde hraje reggae, padesátníci v bizardních sacích halasně flirtují s dvacítkami na podpatcích a na rohu stojí pár „kapucínů“, co sykají na potenciální konzumenty jejich kvalitního hulení.

Erasmus ve městě bez popelnic: 5. část aneb hranolky to správí

Pokračování seriálu o zážitcích a postřezích z půl roku stráveném v africké čtvrti v Bruselu

Minulou část jsem zasvětil především plejádě turistických zážitků z hlavního města Evropy. Brusel totiž skýtá mnohem více než jen bezednou studnici směrnic a nařízení, které koření životy politikům i řadovým občanům napříč Evropou. Avšak i přesto, že jsem zmínil jen malou část z krásných i ošklivých míst, jež ve městě stojí za to vidět, nechám zbytek plavat. Ty místa můžete vidět. Vidět však už bohužel nikdo nemůže mé zážitky, a tak jsem se rozhodl ve vší skromnosti popsat alespoň pár z nich a možná tak sdělit o tomto pomateném městě víc než by se mi povedlo skrze moji parodii na turistického průvodce.

Grand Place

Jednou z nejzajímavějších věcí na Bruselu je absence popelnic. Každé úterý a pátek večer přistávají na chodníku před všemi domy nadité pytle odpadků, které pak popeláři ráno vysbírají. Prý je to ekologické (pytle jsou rozděleny do tří barev podle obsahu) a praktické. Myslím, že o obou výhodách se dá s úspěchem polemizovat.

Z pytlů hromadících se na chodníku sem tam něco vyteče. S tím souvisí další anomálie, která je na Bruselu (nebo alespoň na africké čtvrti Matongé) nápadná. Ač zhruba dvakrát týdně jezdí po vozovkách čistící vozy a chodníky prochází zametací čety, ulice oplývají fascinujícím množstvím špíny a nepořádku. Hoši z naší mokré čtvrti se každý večer činí, abyste si ráno museli dávat pozor, do čeho šlapete. Na chodníku se ve značné míře vyskytují loužičky a skvrny všemožných barev a pachů a vám nezbývá než doufat, že se někomu jen vylila trocha pití. To se ale doufá těžko, když u snídaně zahlédnete oknem chlapíka, který si ulevuje na vaši podezdívku.

Mohl jsem vybrat i méně idylický (a autentičtější) obrázek, ale pěkný blog je mi milejší.

O to víc je fascinující, že někteří Belgičani chodí rádi bosí. V pokoji, na chodbě, a když nejdou daleko, tak i venku. Pokud už vyjdou v botech, tak v těch stejných, jaké nosí ve svém pokoji. Korunu tomu dají, když vám hrdě oznámí, že si pokoj vytírají každý měsíc.

No. Jsou to prostě na naše poměry docela špindírové. (Někteří.) Na druhou stranu, tím výčet mé přehnané pohoršenosti končí. Belgičané, které jsem potkal a snad i trochu poznal, jsou milí, ochotní a hlavně přemýšliví. Minimálně první dvě zmíněné vlastnosti jsou klišé každého popisu cizích národů. Jenže oni fakt takoví jsouJ

I jejich město je milé a ochotné. Ne však už tolik přemýšlivé. Spíše zmatené. Je spíše pravidlem než výjimkou, že na autobus, který má jezdit každých deset minut, čekáte pětadvacet minut. Pak ke všemu přijedou tři po sobě. Je výjimkou, která nepotvrzuje pravidlo, že vám pošlou hodinu před začátkem přednášky mail v holandštině, že vaše přednáška pro zahraniční studenty, kteří nemluví holandsky, odpadá. A dodají, že sekretariát nemá maily na všechny studenty, a proto vás prosí, abyste to přeposlali těm, na které máte kontakt. 

Alespoň tyhle linky nemívaly zpoždění...

Když píšete mail vy jim (pokud ho jste schopni najít), většinou vám odepíšou, že danou záležitost musíte řešit s někým jiným. Ten někdo toho často neví o mnoho více, přestože je obvykle velice milý a ochotný. Když jdete něco s někým řešit osobně (pokud jste schopni najít jeho kancelář a nezblázníte se z toho), usmívají se na vás a mají trpělivost s vaší občas problematickou angličtinou. Dokonce působí velice schopně a profesionálně.

Belgie je milá země. Není tam moc pupkatých chlapů s ponožkama v sandálech a většina lidí se s vámi baví o smyslu života, pak vás posadí k play-stationu a když odcházíte, dá vám pusu na každou tvář. Navíc mi ale ta země dala jednu zkušenost. Když něco u nás nefunguje a někdo říká: to by se na západě nestalo, v duchu se směju a vzpomínám na bruselskou MHD.

Pokud Vás v Belgii něco naštve, dejte si hranolky s Andalouskou omáčkou...pomůže to.

Erasmus ve městě bez popelnic: 4. část aneb hrajeme si na japonské turisty

Pokračování seriálu o zážitcích a postřezích z půl roku stráveném v africké čtvrti v Bruselu

V minuloé části jsem se podivoval nad nečekanou etnickou a kulturní pestrostí Bruselu. Rádoby zajímavě, ve skutečnosti však prachsprostě frázovitě, jsem článek zakončil otázkou: Kdo by tohle čekal v „hlavním městě Evropy?“ Od té doby jsem bezděčně došel k odpověďi, že  by to čekal každý, kdo nezaspal dobu a ví, že se nám z Evropy stává velice multikulturní kontinent. Skutečně, v Německu žijí statisíce arabských přistěhovalců, především z Turecka. Ve Francii zase početná a značně problémová menšina ze severu Afriky, ale i ze „skutečně černých oblastí“ černého kontinentu. O všehochuti, která panuje na Britských ostrovech se snad ani netřeba zmiňovat.

Migrace má vedle negativních vlivů i pozitivní účinky. Například ten, že až skončí současná krize (už ani netuším, jestli finanční, fiskální, dluhová či jaká jiná), evropské státy podle ekonomů budou potřebovat „přespolní“ pracovní sílu.
Troufnu si mluvit nejen za sebe, když řeknu, že my Češi na tu pestrou etnicitu zatím nejsme zvyklí. Brzy si asi zvyknout budeme muset, jelikož i naše otčina přestává být pro migranty tranzitní zemí a stává se zemí cílovou. Vzhledem k tomu, že homogennost naší společnosti zřejmě bude mít co dočinění s rozšířenými rasistickými názory, vyvstává mimo jiné otázka, zdali si české nacionalistické živly přivyknou, přičichnou a zjistí, že jiné rasy nekoušou nebo jim to tu osladí natolik, že Česko setrvá v pozici přestupní stanice.

Zpět ale od nepříliš politicky nekorektních vsuvek do až příliš politicky korektního Bruselu. Jak jsem popisoval v minulé části, první dvě noci jsme strávili v arabském hotelu, o němž by ještě trochu větší cíťové nežli já mohli psát příspěvky do fiktivních Hororů tisíce a jedné noci. 

Grand Place v době květinových trhů

Naopak denní šmejdění po Bruselu bylo jiné kafe. Začali jsme na Velkém náměstí (Grand Place), podle jedné středně chytré knížky, nejkrásnějším náměstí světa. Na fotkách pořízených v době květinového trhu a s krásným počasím (v Bruselu spíše výjimečným) to tak skutečně může působit. Pod zářijovou zakaboněnou oblohou a s vysokozdvižnou plošinou uprostřed to ale zas tak slavné nebylo. Ani zlaté sochy jezdců na koni, stříbrní ptáci a útulné čokoládovny to nezachránily. Je ale třeba uznat, že hanzovní domy, které spolu s monumentální radnicí (Hotel de Ville) tvoří dominantu místa, jsou zdrojem, řekl bych, neskutečného množství naakumulované architektonické nádhery.

Takhle vypadá slavný Manekken Pis v jednom z jeho méně tradičních oblečků

A tohle mu udělali v prodejnách suvenírů...:-)

 Druhou povinnou zastávkou byl čurající panáček (Manneken Pis), který je – soudě dle velikosti svého slavného penisu a zklamaných pohledů turistů (vyjma japonských) – slavnější než by si zasloužil. Je to sice precizní a roztomilá soška (zvlášť v jednom z tří set kostýmků, které mu čas od času mění tajemný pán z městského muzea), avšak opravdu maličká. Tak maličká, že v každé druhé čokoládovně kolem ji najdete v nadživotní velikosti v jedlé variantě.

Městská katedrála (Cathedralis SS. Michaelis et Gudulae) je skutečně tím nejkrásnějším svatostánkem, jaký mé skromně zcestovalé oko kdy spatřilo. Alespoň co se týče interiéru. Vlastně nevím, co je na něm tak úžasného a nepovedla se mi žádná hezká fotka, abych mohl následující doporučení nějak podložit, ale jeďte tam! Nejen kvůli katedrále samozřejmě. 

Tulipány jsme bohužel při naší návštěve nezastihli

Před katedrálou se nachází parčík, kde si lehnete na pohodlné, jakoby plážové, lehátko a…spíte, díváte se na stromy, posloucháte hudbu. Nemá to chybu. Ale nejpozději po pěti minutách to pod vámi zaduní a vy nabudete pocitu, že se pod vámi otevírá horoucí peklo. Co to? No…Brusel je prý nejucpanější město světa, a tak co mohli, svedli pod zem. Katedrála a přilehlý parčík se tak zrovna tyčí nad vlakovým nádražím…

Naše cesty pokračovaly na další zajímavá místa, ale tento článek už je opět nezajímavě dlouhý, takže o nich až příště.