Nedávno jsem četl článek v Magazínu MF na téma smyslu
života. Na první pohled abstraktní téma. Příliš filozofické, vzdálené, vlastně
možná nepotřebné. Troufl bych si však tvrdit, že opak je pravdou. Pokud člověk
neví, proč, kvůli čemu a komu žije, nemá život směr ani cíl. Žije ode dne ke
dni a stále čeká, až začne ten opravdový život. Ale ono pořád nic. Na smrtelné
posteli si pak může uvědomit, že zapomněl dát svému životu smysl a cíl. Jediný
cíl je pak zemřít.
Jenže, najít smysl života není tak lehké jak by se jednomu
chtělo doufat. A čím víc nad tím člověk bádá, tím těžší se mu to jeví. I proto
jsem uvítal onen článek v Magazínu; jakožto nadějný střípek do mozaiky.
Text sestával z krátkých odstavečků, v nichž známé osobnosti
popisovaly svůj smysl života. Ačkoliv jsou mi mnohdy rozhovory v Magazínu
inspirativním zdrojem životní moudrosti, tohle pro mě bylo ze slabšího soudku. Asi
nejčastěji se z odpovědí dotazovaných dalo vyčíst, že smysl života je mít
děti a vychovat je. Když se nad tím člověk zamyslí: pokud by oním smyslem bylo jenom
dávat život dalším, znamenalo by to, že žijeme proto, aby žila další generace. A
ta by žila pouze proto, aby žila přespříští generace. Existence pro existenci? Možná,
že v tom význam někdo vidí, mně to ale k pocitu smysluplného života
nestačí.
Další lidé mluví o různých činnostech či úkolech
v souvislosti se smyslem života. Ať je to fotbal či hledání chyb
v teorii relativity, obecně tyto aktivity vedou k uspokojení sebe a
ostatních lidí. Neohrabaně bych to zabalil do toho, co označuju za svůj smysl
života: být šťastný, pomoci k tomu druhým a zanechat po sobě o trochu
lepší svět.
S touto formulkou už několik let hrdě filozofuju, ale
postupem času i ona začíná procházet jistou krizí. Přece jen, i přes smysluplné
činnosti, pro většinu lidí sestává život z neustálého snažení se, pídění
za něčím a přemáhání se a jednou za čas přijde nějaká ta odměna. A konec je
stejně předem jasný. Nikdo z nás si s sebou ze světa neodnese nic
z toho, co jsme si tu vydřeli.
Zní to trochu depresivně. To si asi řekli také všemožní
hédonici od Keitha Richardse až po mého spolubydlícího Barta. Ti se rozhodli,
že když veškeré naše úsilí přijde nakonec vniveč, budou si život prostě jen užívat.
Keith Richards si to mohl díky velké péči lékařů dovolit. Problémem ale je, že nebýt
kytaristou Rolling Stones, byl by z něj zřejmě squatter, který nemá ani na
nové jehly. Spolubydlící Bart, se svým hulením ve výduti u chodníku, není tak
těžký kalibr. Zatím je šťastný, ale jak se mu zhoršuje paměť a polovinu svého
kapesného utratí za cigarety, dochází mu, že taky bude muset brzo vystřízlivět.
„Světské radosti“ jsou
určitě fajn, ale dlouhodobě nemůžeme být šťastní jenom díky nim. Večerní pivo či
kvalitní sex rozhodně dělají život životem, ale když máme práci, kterou
nesnášíme, je to jen malé pofoukání velkého bebina.
Kde končí naše přizemní radosti, začíná nějaké to duchovno.
Myslím, že nástrahy hédonického života zapříčinily, že většina duchovních směrů
nachází těžiště smyslu života mimo pozemský život. Jestli se nepletu, pro křesťany
je smysl života poznat Boha. Pro hinduisty vyváznout z koloběhu
reinkarnací a dosáhnout věčného klidu v nirváně. Vyznavači islámu také
mají svůj nadpozemský ráj, který čeká na každého dobrého muslima po smrti, a
judaisté stále čekají na mesiáše, který změní tento ošklivý svět a spasí je.
Stejně jako v případě lidí, kteří vidí smysl života
v plození a výchově dalších generací, dostáváme se skrz náboženství do
stavu, kdy hlavní cíl člověka leží mimo jeho život. A zvláště individuality
našeho ateistického národa zřejmě neuspokojí doufat, že po životě bude něco
lepšího. Mohlo by se totiž snadno stát, že by nic nebylo a člověk by ten život
s prominutím prosral. Škoda, ne?
Jestli teď čekáte rozuzlení, asi Vás zklamu. Matně se mi však
v hlavě mlží myšlenky o tom, že poznat Boha znamená hledat ho
v pozemském světě. Ve voňavém vzduchu po dešti a v lásce dvou lidí.
Že skutečně smysluplné činnosti (nikoli společensky zbytečná zaměstnání jako
operátor call centra) přinášejí potěšení. A že pokud člověk nalezne rovnováhu
mezi tělesným, duševním a duchovním životem, mezi budováním budoucnosti a
prožíváním přítomnosti, mezi zemí a nebem, jakoby se ten smysl sám od sebe
vynořil. Pomalu a nenápadně a aniž bychom jej dovedli přesně pojmenovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat