Erasmus ve městě bez popelnic: 5. část aneb hranolky to správí

Pokračování seriálu o zážitcích a postřezích z půl roku stráveném v africké čtvrti v Bruselu

Minulou část jsem zasvětil především plejádě turistických zážitků z hlavního města Evropy. Brusel totiž skýtá mnohem více než jen bezednou studnici směrnic a nařízení, které koření životy politikům i řadovým občanům napříč Evropou. Avšak i přesto, že jsem zmínil jen malou část z krásných i ošklivých míst, jež ve městě stojí za to vidět, nechám zbytek plavat. Ty místa můžete vidět. Vidět však už bohužel nikdo nemůže mé zážitky, a tak jsem se rozhodl ve vší skromnosti popsat alespoň pár z nich a možná tak sdělit o tomto pomateném městě víc než by se mi povedlo skrze moji parodii na turistického průvodce.

Grand Place

Jednou z nejzajímavějších věcí na Bruselu je absence popelnic. Každé úterý a pátek večer přistávají na chodníku před všemi domy nadité pytle odpadků, které pak popeláři ráno vysbírají. Prý je to ekologické (pytle jsou rozděleny do tří barev podle obsahu) a praktické. Myslím, že o obou výhodách se dá s úspěchem polemizovat.

Z pytlů hromadících se na chodníku sem tam něco vyteče. S tím souvisí další anomálie, která je na Bruselu (nebo alespoň na africké čtvrti Matongé) nápadná. Ač zhruba dvakrát týdně jezdí po vozovkách čistící vozy a chodníky prochází zametací čety, ulice oplývají fascinujícím množstvím špíny a nepořádku. Hoši z naší mokré čtvrti se každý večer činí, abyste si ráno museli dávat pozor, do čeho šlapete. Na chodníku se ve značné míře vyskytují loužičky a skvrny všemožných barev a pachů a vám nezbývá než doufat, že se někomu jen vylila trocha pití. To se ale doufá těžko, když u snídaně zahlédnete oknem chlapíka, který si ulevuje na vaši podezdívku.

Mohl jsem vybrat i méně idylický (a autentičtější) obrázek, ale pěkný blog je mi milejší.

O to víc je fascinující, že někteří Belgičani chodí rádi bosí. V pokoji, na chodbě, a když nejdou daleko, tak i venku. Pokud už vyjdou v botech, tak v těch stejných, jaké nosí ve svém pokoji. Korunu tomu dají, když vám hrdě oznámí, že si pokoj vytírají každý měsíc.

No. Jsou to prostě na naše poměry docela špindírové. (Někteří.) Na druhou stranu, tím výčet mé přehnané pohoršenosti končí. Belgičané, které jsem potkal a snad i trochu poznal, jsou milí, ochotní a hlavně přemýšliví. Minimálně první dvě zmíněné vlastnosti jsou klišé každého popisu cizích národů. Jenže oni fakt takoví jsouJ

I jejich město je milé a ochotné. Ne však už tolik přemýšlivé. Spíše zmatené. Je spíše pravidlem než výjimkou, že na autobus, který má jezdit každých deset minut, čekáte pětadvacet minut. Pak ke všemu přijedou tři po sobě. Je výjimkou, která nepotvrzuje pravidlo, že vám pošlou hodinu před začátkem přednášky mail v holandštině, že vaše přednáška pro zahraniční studenty, kteří nemluví holandsky, odpadá. A dodají, že sekretariát nemá maily na všechny studenty, a proto vás prosí, abyste to přeposlali těm, na které máte kontakt. 

Alespoň tyhle linky nemívaly zpoždění...

Když píšete mail vy jim (pokud ho jste schopni najít), většinou vám odepíšou, že danou záležitost musíte řešit s někým jiným. Ten někdo toho často neví o mnoho více, přestože je obvykle velice milý a ochotný. Když jdete něco s někým řešit osobně (pokud jste schopni najít jeho kancelář a nezblázníte se z toho), usmívají se na vás a mají trpělivost s vaší občas problematickou angličtinou. Dokonce působí velice schopně a profesionálně.

Belgie je milá země. Není tam moc pupkatých chlapů s ponožkama v sandálech a většina lidí se s vámi baví o smyslu života, pak vás posadí k play-stationu a když odcházíte, dá vám pusu na každou tvář. Navíc mi ale ta země dala jednu zkušenost. Když něco u nás nefunguje a někdo říká: to by se na západě nestalo, v duchu se směju a vzpomínám na bruselskou MHD.

Pokud Vás v Belgii něco naštve, dejte si hranolky s Andalouskou omáčkou...pomůže to.