Pokračování seriálu o
zážitcích a postřezích z půlroku stráveném v africké čtvrti v Bruselu.
Zakoupení drahé permanentky do posilovny (v mém případě do
bazénu) bohužel ne vždy předchází usilovnému plnění cvičebního plánu pod
záštitou hesla: když už jsem do toho vrazil tolik peněz, tak ať to
k něčemu vede. Někdy brání lenost, někdy nemoc (zvláště když pořídíte časovou
permanentku) a někdy dav Afričanů zapalující auta a házející dlažební kostky.
Mně postihly během půl roku v Belgii všechny tři typy výmluv. První dvě však možná sami
důvěrně znáte, a tak se rovnou přesunu ke třetímu, méně tradičnímu zdůvodnění,
proč neplnit cvičební rozvrh.
Jednoho hlučného večera (jiné ve čtvrti Matongé ani nejsou)
jsem se odhodlal využít svou club card
do školního bazénu. Ovšem jen co jsem otevřel dveře domu, ovanul mě pepřový
odér, ofoukl pouliční prach a před očima se mi přehnal kordon obrněných policistů
zatlačujících hordu zjevně velmi nespokojených Afričanů. Kolem prosvištělo
několik dlažebních kostek. Zabouchl jsem dveře a sledoval dění na ulici skrz
výlohu bývalého baru.
Není příliš nadsazené tvrdit, že v téhle čtvrti mě to nepřekvapilo.
Spíš jsem si jen posteskl v souvislosti s pracně vytvořeným odhodláním
jít plavat, které nyní přišlo v niveč. Chvíli jsem ještě váhal, ale když
se znesvářený chumel obrněnců a demonstrantů přehnal ulicí znovu, usoudil jsem,
že v zájmu vlastní bezpečnosti nebudu narušovat jejich operační prostor.
Vzápětí přiběhl jeden z mých belgických spolubydlících,
a hrdě mi na své zrcadlovce ukazoval záběry převráceného auta ve vedlejší
ulici. Z okýnek se ještě doutnalo. Výlohou našeho domu teď bylo vidět, jak
hlavní ulicí projíždějí mohutné policejní transportéry. Z nich se hrnuly
další ozbrojenci a chystaly se na skupinku černochů, kteří převraceli
předzahrádky nesčetných barů v naší ulici.
Nad čtvrtí kroužil vrtulník a z hlavní ulice se ozývalo
skandování. Od dalších mých spolubydlících se mi dostalo kýženého vysvětlení. V Matongé
bydlí převážně lidé původem z Konga a Rwandy, bývalých belgických kolonií.
V Kongu zrovna probíhaly volby prezidenta a do parlamentu a vše nasvědčovalo
tomu, že jsou zmanipulované a prezidentský úřad znovu ovládne autoritativní
prezident Josef Kabila. Ten měl značnou podporu jisté části obyvatel, ale
Konžané v Bruselu mezi ně rozhodně nepatřily. Svůj nesouhlas
s průběhem hlasování dávali najevo povolenými manifestacemi, které se
zvrhly v násilnosti.
Nepokoje pokračovaly i další dny. V belgických zprávách
se objevila videa z Porte De Namur – blízkého náměstí, kde policie
rozháněla vodními děly a slzným plynem ty z demonstrantů, kteří se
uchýlili k násilí. Byly to spíše menší skupinky, ale způsobily pořádný „rozruch“.
Shořelá auta, rozbité výlohy, převrácené předzahrádky. Zajímavé bylo, že
poslední zmiňovaný typ devastace postihl pouze některé restaurace. Jiné zůstaly
nedotčeny. Později jsem se dozvěděl, že zničené podniky měly rwandské majitele.
Soužití přistěhovalců z Konga a Rwandy tu za normálních okolností působí
klidně. Avšak ve vyostřené situaci se zřejmě vkradl dozvuk napětí a nestability
ve vztahu obou zemí z doby genocidy ve Rwandě a dvou konžských válek.
Tyto tragické události
spolu výrazně souvisejí a prolínají se ve složitých vztazích mnoha etnik
v postiženém regionu. Jen druhá konžská válka (1998 – 2004), do níž se
přímo zapojilo 9 států a 25 ozbrojených skupin, si vyžádala 3,8 milionu životů.
Dodnes konflikt zcela neutichl a zvláště na východě Konga denně umírají stovky
lidí. Každý rok je také v oblasti (nejen) ze snahy ponížit nepřátelský kmen
znásilněno na 400 tisíc žen. Režisérka Lisa F. Jacksonová, která se od doby,
kdy jako mladá byla sama znásilněna, věnuje boji proti tomuto typu zločinu,
natočila o situaci v Kongu hrozivý, avšak strhující dokument „Kongo: hluboké ticho“
Afričany v Bruselu možná temná stránka minulosti jejich
domoviny minula. Nebo ji zatlačili hluboko do sebe a skrývají ji za nekonečné
paření a veselení se. Některé stopy ale jsou znatelné i pro „outsidera“. Leona,
paní domovní, mi pověděla o osudu chlápka, kterého vídávám každý den venku, zásadně
s pivem a cigárem. Když nepopíjí před nějakým z místních barů, spí ve
veřejné prádelně na sedačkách. Člověku přijde jako tupec, který jen chlastá
místo toho, aby dělal něco smysluplného. A asi jím opravdu je, ale co by byl
kdokoli z nás, kdyby nám před očima zastřelili vlastní rodiče jako jemu. Myslím,
že po takové události se lidé vydávají jen dvěma směry. Buď v sobě po
dlouhém utrpení naleznou sílu, s pomocí níž se vyrovnají s osudem a naučí
se přenášet přes strasti a vidí na životě to hezké. Mnoho obdivovaných
osobností, od Oprah Winfrey až po Arnošta Lustiga, prožilo věci, které většinu
lidí potkají jen v nočních můrách, a přesto se zdají silní, plní energie a
úspěšní. Druhou, hořkou variantou je totální úpadek. Z člověka zasaženého
tragédií se lehce stane troska. Ale těžko mu vyčítat, že byl málo silný…
I tohle tedy zřejmě stojí v pozadí nepokojů v malé
bruselské čtvrti. V těch, kteří to zažili, to jistě je. Přesto po většinu
času zde hraje reggae, padesátníci v bizardních sacích halasně flirtují
s dvacítkami na podpatcích a na rohu stojí pár „kapucínů“, co sykají na
potenciální konzumenty jejich kvalitního hulení.
Žádné komentáře:
Okomentovat