Pokračování seriálu o zážitcích a
postřezích z půl roku stráveném v africké čtvrti v Bruselu
Minulou část jsem
zasvětil především plejádě turistických zážitků z hlavního města Evropy. Brusel totiž skýtá mnohem více než jen
bezednou studnici směrnic a nařízení, které koření životy politikům i řadovým
občanům napříč Evropou. Avšak i přesto, že jsem zmínil jen malou část z
krásných i ošklivých míst, jež ve městě stojí za to vidět, nechám zbytek
plavat. Ty místa můžete vidět. Vidět však už bohužel nikdo nemůže mé zážitky, a
tak jsem se rozhodl ve vší skromnosti popsat alespoň pár z nich a možná
tak sdělit o tomto pomateném městě víc než by se mi povedlo skrze moji parodii
na turistického průvodce.
![]() |
| Grand Place |
Jednou z nejzajímavějších
věcí na Bruselu je absence popelnic. Každé úterý a pátek večer přistávají na
chodníku před všemi domy nadité pytle odpadků, které pak popeláři ráno
vysbírají. Prý je to ekologické (pytle jsou rozděleny do tří barev podle
obsahu) a praktické. Myslím, že o obou výhodách se dá s úspěchem
polemizovat.
Z pytlů hromadících
se na chodníku sem tam něco vyteče. S tím souvisí další anomálie, která je
na Bruselu (nebo alespoň na africké čtvrti Matongé) nápadná. Ač
zhruba dvakrát týdně jezdí po vozovkách čistící vozy a chodníky prochází
zametací čety, ulice oplývají fascinujícím množstvím špíny a nepořádku. Hoši
z naší mokré čtvrti se každý večer činí, abyste si ráno museli dávat
pozor, do čeho šlapete. Na chodníku se ve značné míře vyskytují loužičky a skvrny
všemožných barev a pachů a vám nezbývá než doufat, že se někomu jen vylila
trocha pití. To se ale doufá těžko, když u snídaně zahlédnete oknem chlapíka, který
si ulevuje na vaši podezdívku.
O to víc je fascinující,
že někteří Belgičani chodí rádi bosí. V pokoji, na chodbě, a když nejdou
daleko, tak i venku. Pokud už vyjdou v botech, tak v těch stejných,
jaké nosí ve svém pokoji. Korunu tomu dají, když vám hrdě oznámí, že si pokoj
vytírají každý měsíc.
No. Jsou to prostě na
naše poměry docela špindírové. (Někteří.) Na druhou stranu, tím výčet mé
přehnané pohoršenosti končí. Belgičané, které jsem potkal a snad i trochu
poznal, jsou milí, ochotní a hlavně přemýšliví. Minimálně první dvě zmíněné
vlastnosti jsou klišé každého popisu cizích národů. Jenže oni fakt takoví jsouJ
I jejich město je milé a
ochotné. Ne však už tolik přemýšlivé. Spíše zmatené. Je spíše pravidlem než
výjimkou, že na autobus, který má jezdit každých deset minut, čekáte pětadvacet
minut. Pak ke všemu přijedou tři po sobě. Je výjimkou, která nepotvrzuje
pravidlo, že vám pošlou hodinu před začátkem přednášky mail v holandštině,
že vaše přednáška pro zahraniční studenty, kteří nemluví holandsky, odpadá. A
dodají, že sekretariát nemá maily na všechny studenty, a proto vás prosí,
abyste to přeposlali těm, na které máte kontakt.
![]() |
| Alespoň tyhle linky nemívaly zpoždění... |
Když píšete mail vy jim
(pokud ho jste schopni najít), většinou vám odepíšou, že danou záležitost
musíte řešit s někým jiným. Ten někdo toho často neví o mnoho více,
přestože je obvykle velice milý a ochotný. Když jdete něco s někým řešit
osobně (pokud jste schopni najít jeho kancelář a nezblázníte se z toho),
usmívají se na vás a mají trpělivost s vaší občas problematickou
angličtinou. Dokonce působí velice schopně a profesionálně.
Belgie je milá země. Není
tam moc pupkatých chlapů s ponožkama v sandálech a většina lidí se
s vámi baví o smyslu života, pak vás posadí k play-stationu a když
odcházíte, dá vám pusu na každou tvář. Navíc mi ale ta země dala jednu
zkušenost. Když něco u nás nefunguje a někdo říká: to by se na západě nestalo,
v duchu se směju a vzpomínám na bruselskou MHD.
![]() |
| Pokud Vás v Belgii něco naštve, dejte si hranolky s Andalouskou omáčkou...pomůže to. |




popis u poslední obrázku můžu jedině potvrdit, je dost dobře možné, že si na tomhle člověk vypěstuje závislost... :D
OdpovědětVymazat