Pokračování seriálu o zážitcích a postřezích z půl roku stráveném v africké čtvrti v Bruselu
V minuloé části jsem se podivoval nad nečekanou etnickou a kulturní pestrostí Bruselu. Rádoby zajímavě, ve skutečnosti však prachsprostě frázovitě, jsem článek zakončil otázkou: Kdo by tohle čekal v „hlavním městě Evropy?“ Od té doby jsem bezděčně došel k odpověďi, že by to čekal každý, kdo nezaspal dobu a ví, že se nám z Evropy stává velice multikulturní kontinent. Skutečně, v Německu žijí statisíce arabských přistěhovalců, především z Turecka. Ve Francii zase početná a značně problémová menšina ze severu Afriky, ale i ze „skutečně černých oblastí“ černého kontinentu. O všehochuti, která panuje na Britských ostrovech se snad ani netřeba zmiňovat.
Migrace má vedle negativních vlivů i pozitivní účinky. Například ten, že až skončí současná krize (už ani netuším, jestli finanční, fiskální, dluhová či jaká jiná), evropské státy podle ekonomů budou potřebovat „přespolní“ pracovní sílu.
Troufnu si mluvit nejen za sebe, když řeknu, že my Češi na tu pestrou etnicitu zatím nejsme zvyklí. Brzy si asi zvyknout budeme muset, jelikož i naše otčina přestává být pro migranty tranzitní zemí a stává se zemí cílovou. Vzhledem k tomu, že homogennost naší společnosti zřejmě bude mít co dočinění s rozšířenými rasistickými názory, vyvstává mimo jiné otázka, zdali si české nacionalistické živly přivyknou, přičichnou a zjistí, že jiné rasy nekoušou nebo jim to tu osladí natolik, že Česko setrvá v pozici přestupní stanice.
Zpět ale od nepříliš politicky nekorektních vsuvek do až příliš politicky korektního Bruselu. Jak jsem popisoval v minulé části, první dvě noci jsme strávili v arabském hotelu, o němž by ještě trochu větší cíťové nežli já mohli psát příspěvky do fiktivních Hororů tisíce a jedné noci.
 | |
| Grand Place v době květinových trhů |
Naopak denní šmejdění po Bruselu bylo jiné kafe. Začali jsme na Velkém náměstí (Grand Place), podle jedné středně chytré knížky, nejkrásnějším náměstí světa. Na fotkách pořízených v době květinového trhu a s krásným počasím (v Bruselu spíše výjimečným) to tak skutečně může působit. Pod zářijovou zakaboněnou oblohou a s vysokozdvižnou plošinou uprostřed to ale zas tak slavné nebylo. Ani zlaté sochy jezdců na koni, stříbrní ptáci a útulné čokoládovny to nezachránily. Je ale třeba uznat, že hanzovní domy, které spolu s monumentální radnicí (Hotel de Ville) tvoří dominantu místa, jsou zdrojem, řekl bych, neskutečného množství naakumulované architektonické nádhery.
 |
| Takhle vypadá slavný Manekken Pis v jednom z jeho méně tradičních oblečků |
 |
| A tohle mu udělali v prodejnách suvenírů...:-) |
Druhou povinnou zastávkou byl čurající panáček (Manneken Pis), který je – soudě dle velikosti svého slavného penisu a zklamaných pohledů turistů (vyjma japonských) – slavnější než by si zasloužil. Je to sice precizní a roztomilá soška (zvlášť v jednom z tří set kostýmků, které mu čas od času mění tajemný pán z městského muzea), avšak opravdu maličká. Tak maličká, že v každé druhé čokoládovně kolem ji najdete v nadživotní velikosti v jedlé variantě.
Městská katedrála (Cathedralis SS. Michaelis et Gudulae) je skutečně tím nejkrásnějším svatostánkem, jaký mé skromně zcestovalé oko kdy spatřilo. Alespoň co se týče interiéru. Vlastně nevím, co je na něm tak úžasného a nepovedla se mi žádná hezká fotka, abych mohl následující doporučení nějak podložit, ale jeďte tam! Nejen kvůli katedrále samozřejmě.
 | |
| Tulipány jsme bohužel při naší návštěve nezastihli |
Před katedrálou se nachází parčík, kde si lehnete na pohodlné, jakoby plážové, lehátko a…spíte, díváte se na stromy, posloucháte hudbu. Nemá to chybu. Ale nejpozději po pěti minutách to pod vámi zaduní a vy nabudete pocitu, že se pod vámi otevírá horoucí peklo. Co to? No…Brusel je prý nejucpanější město světa, a tak co mohli, svedli pod zem. Katedrála a přilehlý parčík se tak zrovna tyčí nad vlakovým nádražím…
Naše cesty pokračovaly na další zajímavá místa, ale tento článek už je opět nezajímavě dlouhý, takže o nich až příště.
